„Já když jsem tehdy bojoval o tu modrou knížku, tak jsem z určitého zoufalství podepsal deset let do dolů, než bych šel na tu vojnu, ale to je příběh velmi dlouhej na další vyprávění. Ale to byla doba, kdy jsem se tam vrátil, čili jsem tam jezdil do dolů, ale jenom než mi do dalšího odvodu dali modrou knížku, pak jsem se z toho zas okamžitě vykroutil, z toho desetiletýho závazku. Ten jsem udělal zas jenom z důvodu, abych nebyl ohroženej tou možností, že někam nastoupím na vojnu, protože jsem dostal povolávací rozkaz, kterej jsem ovšem neviděl, v tu chvíli jsem se ovšem nechal tady zavřít do blázince v Bohnicích, no tak jak to tehdy bylo, všichni jsme bojovali začátkem sedmdesátých let o to, že jsme nechtěli jít na vojnu. Někteří to zvládli třeba i statečněji, že se nechali zavřít, třeba můj přítel Aleš Březina je takovej, ale celá řada z nás, takovými podvody napůl a tak dále nebo opravdu šílenstvím, tak jsme ty modrý knížky nakonec získali. Já jsem fingoval pokus o sebevraždu a v Bohnicích jsem byl jeden ubohý týden, pak jsem podepsal rychle deset let do těch dolů a odešel jsem z Prahy, to bylo v roce 74, a u dalšího odvodu jsem dostal modrou knížku, takže já jsem to měl relativně lehký, protože znám opravdu celou řadu těch mejch kamarádů z tý doby, kteří tam strávili měsíce, a ještě je na tu vojnu poslali, měl jsem docela štěstí v této věci. Že to šlo hladce, ani předtím, ani potom jsem žádnýho psychiatra nepotřeboval, v modré knížce se skvělo pět krásných diagnóz a já jsem měl problém vyřešen.“ – „A jakou sebevraždu jste předstíral?“ – Pokus podříznout si žíly za účasti dvou kamarádů, který mě hlídali, omdlívali, chudáci, u toho, já jsem se tam pižlal jak ňákej vopravdu cvok v tý chvíli, byl jsem pro jistotu asi 150 metrů od Nemocnice pod Petřínem, no tak mě odvezli do blázince a tam to dopadlo, jak už jsem říkal. Hezký bylo, tehdejší primář tý sedmičky, kdy tam byli ty mladý lidi zavřený z těchto důvodů hlavně, tak při prvním pohovoru se mnou, protože nikdy předtím jsem u žádnýho psychiatra nebyl, vytáhl trestní kodex a přečetl mi paragraf v celé délce vyhýbání se vojenské základní službě, co si asi tak o tom myslím, ale tak to opravdu začlo, ten pohovor s tím panem primářem Fojtíkem. No a teď záleželo, co já řeknu, nebo neřeknu, a on rozhodne, zda na tu vojnu půjdu, nebo nepůjdu. No tak se mi zřejmě podařilo to zformulovat natolik přesvědčivě anebo jsem měl tolik štěstí nebo jsem vzbudil nějakou sympatii, já teď nevím, to opravdu jsem už nikdy později nezkoumal, no takže jsem místo na vojnu zůstal na chvíli v těch Bohnicích a dopadlo to dobře, z tohohle pohledu.“